Jak to všechno začalo …

Kterak k nám do rodiny maďárek přišel … napsala Iva

Oba moji dědové byli myslivci, můj taťka je myslivec. Asi se „myslivecké“ geny nějak dědí, protože já jsem už odmalička škemrala, aby mě vzali sebou do lesa nebo na hon. Přírodu jsem měla hrozně ráda, a když jsme se v mých 8 letech přestěhovali na vesnici do domu po mé prababičce, byla jsem v sedmém nebi. Ale ze všeho nejvíc jsem milovala psy! Doma jsme odjakživa měli drsnosrsté jezevčíky (Baldu, Cvrnďu, teď je to Eda). Taťka vždycky tvrdil, že jezevčík výcvik nepotřebuje, že se vycvičí sám a v tomto smyslu si naši jezevčíci žili poklidný pohodlný život bez drezury. Můj děda míval německé krátkosrsté ohaře (poslední byl Don). Malá Ivuška dělala všem psům mámu (tak to říkala moje babička). Hodiny jsem si s nima vydržela hrát venku. Když už jsem pak byla starší a viděla jsem, jak Don dědu miluje a děda jeho (pamatuju si, jak si děda vždycky když šli ven sednul na zápraží a Don mu hned běžel pro holinky do garáže; nebo jak děda mazal Donovi na hon svačinu), řekla jsem si, že jednou budu mít taky tak věrného čtyřnohého kamaráda.
Pak nastalo období klidu. Potom děda nečekaně  umřel, Don asi rok po něm, já s taťkou chodila často do lesa na čekanou a občas na hony. Po gymplu jsem se přes nesouhlas našich rozhodla pro lesárnu na MZLU v Brně. Ve druháku jsme měli povinnou zkoušku z myslivosti. Poprvé jsem se setkala s loveckou kynologií, která mě hrozně chytla. No a tehdy jsem si vysnila maďara. Pamatuju si jako by to bylo dnes, když jsem v parku v Brně-Lužánkách potkala paní s maďarem (tehdy jsem ho viděla poprvé „naživo“). Chtěla jsem si ho jen pohladit a on na mě začal skákat a olizovat mě … nedokázala jsem se od něj odtrhnout!
Od té doby co jsem se začala zajímat o lovecké psy jsem pravidelně navštěvovala všechny zkoušky v okolí. Postupně jsem zjišťovala, jak těžké je asi vycvičit loveckého psa, co všechno se musí naučit. Začala jsem si také všímat, že jsou vůdci, pro které je pes jen „věc na práci“ a vůdci, pro které je jejich pes přítelem. Největší zážitek pro mě byla (a asi vždycky bude) souhra pána a psa jako hlasiče nebo oznamovače.
Ještě na VŠ jsem si udělala zbroják a byla jsem přijata do mysliveckého sdružení. Flintu jsem ale nosila spíš jen jako ozdobu, nikdy jsem nestřílela. Pořád mi chyběl pes, po kterém jsem stále více toužila.
Konečně jsem byla v páťáku. Když se mě naši před státnicema zeptali, co bych si přála za promoci, měla jsem jasno! To už jsem od zimy měla slíbenou fenku od pana Březiny  z CHS z Tismenic). Štěňata se měla narodit v polovině května. Když jsem panu Březinovi koncem května volala, měl pro mě špatnou zprávu: narodilo se 5 pejsků a žádná fenka!!! Byla jsem neuvěřitelně zklamaná. Co teď? Neměla jsem ponětí, kde jinde sehnat štěně, neznala jsem jiné chovatelské stanice. Pan Březina se ale naštěstí zmínil o svém kamarádovi u Plzně, panu Punčochářovi, který v tu dobu měl naštěstí ještě nějaká štěňata. Vše se seběhlo tak rychle, že za 3 dny jsme si už jeli do CHS Z Chejlavských lesů pro štěně. Punčochářovi měli poslední dvě devítitýdenní fenky, přesto jsme si nemohli vybrat. Od začátku mě ale přitahovala menší a živější z nich s roztomile nakrabaceným čelem (vrásky na čele a volnější kůži má Rina dodnes, jen nám trochu narostla). Nikdy nezapomenu na Rolu, Riny mamku, jak na nás smutně a zároveň naštvaně koukala, když jsme odcházeli s Rinkou v náručí.
Tak a tím začal náš život s maďarem. Nikdy bych netušila jak jedna malá zrzavá sfffiňka dokáže obrátit život celé rodiny naruby. Z počátku to byla dřina, spousta odříkání (vysvětlete psovi, který na vás celý den čeká, že jste utahaní a že máte za sebou těžký den v práci a ven se vám nechce..) , byly nervy a byly i slzy když se nedařilo … Pevně jsem si šla ale za svým cílem – udělat s Rinou podzimky, vodu, les… I díky pomoci a psychické podpoře Milana, jsem s Rinou tohle všechno zvládla. Dalším logickým krokem bylo naší Rinku nechat uchovnit, založit chovnou stanici a odchovat alespoň 1 vrh malých maďárků. To se nám poté splnilo hned dvakrát, kdy Rinka porodila v každém z vrhů vždy 5 fenek a 5 psů (více v sekci Odchovy). Z druhého vrhu jsem si, i přes mírný nesouhlas okolí, prosadila nechat jednu fenku, a tou je Becca. Mým snem je ještě absolvovat se psem všestranky.
Dopředu mně žene to, že všechno nepříjemné vždy nakonec přebije obrovská radost a zadostiučinění, když vidím oddanost a lásku v jejích očích, třeba jako, když se k mně vrací z vlečky s liškou v mordě a já vím, že to neudělala proto, že musela, ale proto, že to pro mě udělat chtěla….

Tohle mi jednou napsal Milan: „ … až jednou Rinka nebude …. přemýšlel jsem o tom … a myslím, že umře i kus mě a půlka tebe“ … kdo měl alespoň jednou v životě psa přítele, pochopí!

Comments are closed.